MÉMU STARÉMU UČITELI VLAŠTINY.

Když lekce dával’s mně, ty, starče v haveloku,

jak alej třešňová mé srdce bylo v květu,

pták touhy duhový, ach, pěl mi sladkou sloku,

vůz zlatý Venušin dvé táhlo amoretů.

Po bouři šedé neplodných a chladných roků,

po nocích zoufalých, kdy dal jsem s bohem světu,

zde, starče, zřím tě zas: gest ruky a žár v oku,

jak Danta recituješ v poetickém vznětu.

Zřím tebe v palácích, kde mistrů doba stará

zas ženy kouzlí mně z dnů slunečného jara,

těch Madon, Magdalen a Sibill luznou říš,

a ohně tvého vzpomínám, kdy krev má líná

se zjaří dechem Jihu, číší Grignolina –

že zřím tě, slyším tě, v svém hrobě netušíš!