MĚMU STARŠÍMU SYNU.

V kabátku modrém s límcem rozhaleným košilky bílé,

v kalhotkách po kolena, s rukama černýma inkoustem nebo hlinou –

Ó, jak jsem ráda, že jsi tak mlád, můj malý gymnasisto!

V celém, věř, světě, není tak bezpečno, není tak jisto,

jako tam, kde je tvá na blízku matka. Synové hynou,

vyrváni z náručí bolestných matek, vzdáleni života cíle.

Ty's dosud dítě duchem i tělem, ač vážné jsi doby synem;

jsi svědkem změn a jsi svědkem dějů a převratů,

o bojích slyšíš, o touhách národů, o plánech dalekosáhlých,

o krvi slyšíš, o ranách osudu krutých a náhlých,

jsi svědkem truchlivých a někdy též šťastných z dalekých bojišť návratů,

srdcem a duchem vše vnímáš, ač vzdálen jsi lety a činem.

Srdcem a duchem vše vnímáš a žiješ svým knihám a hrám,

jako bys cítil, kde zmírají muži, vhodno, by v slovech střídmý byl hoch.

Pracuješ v zahrádce, čteš svého Curtia Rufa, těšíš se jaru a životu,

ráno jdeš do lesa s knihou a denně zříš jinou tam krásu a novotu,

přinášíš koniklec, blatouchy, čolky a chrousty, kvetoucí hloh,

uprostřed přírody, uprostřed dějů se vším, co v nitru ti klíčí, jsi sám.

A přece vím, že smýšlíš tak, jako tisíce velkých tvých bratří,

a že víš dobře, pod kterým praporem národu tvého je místo,

a že snad jednou, až přijde doba, vyznáš to ústy, mečem i krví,

že i já zapláču bolestně pro tebe, synu můj prvý!

Však zatím žij, tuž paže i ducha, můj malý gymnasisto;

mateřským laskám tě okem, však zrak můj v budoucnost národa patří.