Mému vis-à-vis.

Ó smilujte se, drahá, buďte ženou,

jíž srdce, vždy tak plné lásky, velí

být milosrdnou třeba k nepříteli,

když za lék prosí s myslí zbolestněnou.

Ó buďte, drahá, jako seraf bílý,

jenž ve svém srdci vždy jen lásku hlídá

a tam, kde sedne neštěstí a bída,

vždy s požehnáním hvězdné čelo schýlí.

Já darmo ptám se, kde je v světě štěstí,

jsem zmítán bouří, kde mi spásy není –

ó buďte vy mi po dnech utrpení

tou holubicí s míru ratolestí!

Já spatřil vás, jak u okna jste stála...

a pokoje víc nemám z chvíle oné,

má hlava stůně, srdce v mukách tone

a marná touha v chorých prsou sálá...

Já nemám klidu, na vás myslím pouze,

a šílenství až k zoufalosti štve mne – –

ó buďte zoří do té noci temné,

ó buďte lékem beznadějné touze!

Já chvěji se, když píšu tyto řádky...

Ó vraťte mi můj klid, ty zašlé chvíle,

když básníval jsem v snění hlavu chýle –

ó vraťte mi to tiché štěstí zpátky!

Ó smilujte se, slyšte prosbu vroucí,

ať srdce v mukách netouží jen plano –

a přestaňte už jednou na piano

ty hrozné škály každodenně tlouci!