MENE, THEKEL, UFARSIN

Když zlatou hlavu sklonil velký Baal

za obzor mdlý, za ebenové háje,

sed k hodům slavnostním Baltazar král,

obklopen přední šlechtou svého kraje.

Z achatu lampy světlo lily v síně,

kde hodující hověli si líně

a v drahých nádobách z foinických skel

jiskřící purpur vína krvácel.

A společnost to byla veselá!

Vše připravil pán, hostů blaha dbalý,

strun stříbrných v síň hudba zazněla,

a tanečnice smysly rozhřívaly.

Vše v bujných slastech šílelo, se smálo,

co venku zatím noci přibývalo

a Astarté, jež zaskvěla se v tmách,

svit studený rozlila po střechách.

Zarudlé ohněm silných nápojů

teď ke dveřím se obracejí líce,

neb jimi k „tanci sedmi závojů“

přichází kráska, slavná tanečnice.

Pohyby smyslné jak zvolna lily

by tekutý kov v rozpálené žíly

a divý, bezuzdný žár v očích všech

jak v oku dravé šelmy náhle šleh.

A zápach láskou unavených těl

v olejů vzácných, ve voňavek vůně

se vmísil v ráz, síň zlatou obestřel

svým dechem, jenž jak vál by z Pekel tůně.

I měkké zvuky strun již v síně taji

jak unaveny zvolna usínají,

lamp achatových světla rozžatá

již rudnou na řetězích ze zlata.

Tenkrát se pyšně Baltazar král zved

na křesle, jiskřícím se tigří koží,

a zvolal na čeleď, vzrušením bled:

„Spěchejte rychle v židovský chrám boží!

Chci z číše Jehovy své víno píti,

jež safíry a diamanty svítí,

z nichž obětuje Židů velekněz;

to k šílenství má dovršit můj ples!“

Hned přineseny číše na rozkaz

a pil z nich Baltazar a všichni pili.

V tom zadul vítr, lampy zhasly v ráz

a zraky ke stropu se obrátily.

Tam bledá jakás ruka slova psala,

jež rudě jako žhavý uhel plála.

A v duše přítomných leh temný stín,

když četli: Mene, thekel, ufarsin.

Král nejslavnější věštce zavolal,

však žádný nemoh zázrak vysvětliti,

a němý děs kde koho v síni jal,

k životu hrůzou vzbudili se zpití.

Zavolán mladý prorok z Izraele.

Ten vstoupil v síň a pravil králi směle:

„Tvé říši značí zkázu, tobě zhyn

tři slova: Mene, thekel, ufarsin.

Již dlouho dost jsi zlo a neřest sil,

je míra plna, rudá pomsta vstává.

Tys národ o svobodu oloupil,

svévolně v bláto zašláp jeho práva.

Dnes dovršil jsi hanebné své dílo

a národu co nejsvětější bylo,

co nejpobožněji ctil v srdci svém,

rouháním poskvrnil's a posměchem.

Než vstane den, tvá rozpadne se říš,

moc tvoje rozplyne se jako pára,

hněv Boha spravedlivý ucítíš,

jenž odměňuje ctnost a zločin kárá.“

Domluvil prorok. Síně na zápraží

stanula hrůza se vztaženou paží,

Astarté bledá zarděla se v tmách,

svit krvavý rozlila po střechách.