Menhart z Hradce.

Co to zvoní smutně, táhle?

Menhart z Hradce umřel náhle,

naposledy z těžka vzdech’

dobrý křesťan, špatný Čech.

Pohřben jest, leč v řeči lidu

bloudí dál a nemá klidu,

Lipan kol a Hřibů straší,

zvěř i lidi v poli plaší.

S mraky o závod se honí

poběsilém na komoni

k hrozné pokutě a muce

a meč krvavý má v ruce.

Všeho leká se a trne,

z úst na sebe kletbu hrne,

ale z žalu ani klení

míru není, klidu není.

Místo měsíce, když svítí,

zlatý kalich, jest mu zříti,

a kam pádí a kam žene,

Tábory zří zavražděné.

Kvapíť za ním v kletbě, lání,

porubaní chudí, páni,

kněží, starci, ženy, děti,

přes řeky i hvozdů sněti.

Křik a pláč a naříkání

k útěku ho popohání,

vždy a stále Lipan kolem,

nivou, polem, vrchem, dolem.

Za bouřných tak jezdí noci

bez pokoje, bez pomoci;

kůň se vzpíná, Menhart třese,

a kdo vidí, křižuje se.