Mens sana in corpore sano!

Tak člověk nežil ještě nikdy efemerně

jak dnes... Po nakloněné ploše vědy

se řítí v hloub, a nechť mu to vstříc zívá černě,

přec nestane, by protřel svoje hledy.

Svůj celý jepičí věk hrbatí se perně

v svých pracovnách, jsa nervosní a bledý,

kde otec přestal, v jeho patách luští věrně

o Bohu, společnosti problém šedý.

Chce křídlo přepnout přes věčnosti dálné vlny

a celý kosmos sevřít dvou, tří do formulek,

pravd nevystihlé moře přelít v lebky důlek –

A zatím blázinec a kliniky jsou plny,

nerv chorý přepnut, tělo zanedbáno –

ký div? Mens sana in corpore sano!