Merlínovo zakletí.

Proti zlu a proti zlobě

ve rozhodném okamžiku

proč se Merlín chvěl?

Sílu svou mřít cítil v mdlobě,

nebo otci-pekelníku

v chvíli té v tvář zřel.

Všecka jeho moudrost darmo,

všecka síla, všecka věda,

on se náhle bál;

cítil staré viny jarmo,

které křídlu vzletět nedá,

Satan před ním stál.

Mnoho chtěl a mnoho zkusil,

lásku šířil, deptal záští,

plašil tmy, sil zář;

v chvíli rozhodné však musil

patřit v noci černém plášti

v otce svého tvář.

Andělé tu všichni stáli

kolem něho, svaté panny,

mučenníků tlum,nadarmo se namáhali

v prosbách, pohár rajské many

by sjel k jeho rtům.

Darmo! Satan, otec jeho,

vždycky po jeho stál boku

a se šklebil jen.

Jak moh’ zapřít otce svého?

Raděj’ dřímal tisíc roků

v dubu dlouhý sen.

Dobře věděl: Viviana,

jež ho poutá, jež ho drží

v slunci, v záři hvězd,

novou maskou od Satana,

krásy, rozkoše jsouc strží,

poslána že jest.

S otcem boj však vždy je marný!

Kristus podleh’ svému otci,

co můž’ ďáblův syn?

Strádat, mnohý sen stkát žárný,

chtíti pochodní být v noci,

klesnout posled v stín.

Proto raděj Merlín seděl

v kotlavého dubu skrýši,

co mu všecko dnes?

Na otázky slova neděl,

tiskna k rtům nepenthu číši,

v žilách mráz i děs.

Věky dřímal, obejímal

v polosnění, polobdění

dubu starý kmen;

vichr stromu snětmi hřímal

a on cítil pokoření:

Chtít – a nesmět ven!

Lásku poznal. – A co více

zbývá jemu světa kruhem?

Tiše svůj los nést,

jedna jiskra z popelnice,

nebes tryskne-li jen pruhem,

předčí tisíc hvězd.

Proto stařec v svojí sluji

dlel jak věčna na zápraží,

nemoh’, co by chtěl;

hvězdy jdou a mraky plují

a kmet dumá, v mysli váží:

Proč Bůh světem šel?

Za stůl chudiny proč sedal,

trpěl s ní a chleba lámal

učňům v Emausích,

by vždy nový pláč se zvedal,

v stopách kříže, jenž též sklamal,

ďáblův zved’ se smích?

To vše s žalem cítil v duši

ďáblův syn a panny čisté,

v poutech athleta;

darmo okovy své kruší,

rád by za tvou stopou, Kriste,

v boj a do světa!

Zatím z dálky v proudu jarém,

lavina hřmí budoucnosti,

zdeptá měsíc, kříž;

Merlín dřímá v dubu starém,

sotva hnou se jeho kosti,

když jde jaro blíž.