Měsíc na moři.

Já viděl měsíc na moři.

Jak lilje, když se vynoří

z vlny,

tak sladký byl a snivě kouzlaplný.

Nad peřejemi jen se mih’,

jak odstrčil by hřeben jich

nohou,

tak stříbrný on kráčel pod oblohou.

Výš, stále výš spěl pomalu

a sypal hrsti opálu,

pruhy

táh’ po vodě a chvějné, zlaté kruhy.

Teď jako heraldický štít

se v modrém nebes poli kmit’,

pod ním

tlum vlaštovek táh’ nad zrcadlem vodním.

A bledší stoupal dál a dál,

že jak stříbrná vypadal

míska

na ovoce, jež na stole se blýská.

Stín dlouhý, světlý pod ním vznik’,

mně připadal jak almužník,

v kápi

jenž šedou svoji, vybledlou tvář stápí,

a před nocí jenž, kněžkou svou,

jda zvolna cestou mlhavou,

davu

penízky hází ukláněje hlavu.

Loď naše přihnala se blíž

a měsíc k ní se sklonil níž;

v stínu

se zdál tu sedět bílý na komínu.

Na stěžně teď se vyhoup’ hrot

a vypadal jak Pierrot

bílý –

nám do kajuty civěl rozpustilý.

V sklo ťuknul prstem průsvitným,

pak v komínu se ztajil dým;

hrál si,

jak škrabošku by z černých krajek vzal si.

Rybáku, který z hlubiny

táh’ sítě, jako šupiny

záři

svou vrh’ a šklebnou smál se mu pak tváří.

Kde milenci se líbali

a v objetí se shýbali,

šlehnul

a jako naschvál s místa se jim nehnul.

A černochu, jenž datle krad’

z rozpáraného pytle, vpad’

rázem

v zrak, že se ulek’ a převalil na zem...

Do sklenky, z které vypil gin

náš kapitán, vrh’ světlý stín,

s ráznou

že kletbou od úst on ji hodil prázdnou.

A měsíc smál se, smál a smál,

po provazech a lanech hrál,

s písní

my jeli mořem v zlaté jeho třísni.