Měsíc nešika.

Jednou takhle pod večerem

kráčí párek tmavým šerem,

ku háji se blíží už,

ona – žena, on – je muž.

On je lokaj u barona,

komornou je zase ona,

že se k sobě hodí dost,

o tom žádná pochybnost.

Co as v háji hodlaj’ oba,

když je tady pozdní doba,

a když na obloze mrak

rouškou kryje světský zrak?

Kdo máš srdce prostřed žeber,

na zlou stránku věc tu neber,

věz, že cudné lásky květ

jímá skoro celý svět,

a že cítí také jemně

komorných půvabných plemě,

když se s pány lokaji

večer schází potají.

Na pokraji liboháje,

milenců to všechněch ráje,

pokudž tmou to bylo znát,

zůstal párek v chůzi stát.

Ostatní tam lidské tvory

nečiní jim žádné vzdory,

neboť lokaj s komornou

všední jenom úkaz jsou.

Obejme se párek čilý

ve příhodnou k tomu chvíli,

obejme se s prudkostí

nevyslovné sladkosti.

Náhle – před lidskými zraky

roztrhnou se černé mraky,

jasná objeví se zář,

měsíc vystrčí svou tvář.

Měsíček to s chloubou cítil,

že tu lásce něžné svítil,

by pak líným nebyl jmín,

rozžal honem všechen plyn.

Muž se lekne, děva taky,

on si kryje rukou zraky,

svět ho neměl uvidět –

avšak klamat nelze svět.

Lokaj vedl dívku k lesu,

jinému však k slasti, plesu,

lokaj jenom jméno dal,

baron dívku objímal.

Měsíčku, co platna chlouba,

ty’s byl přec jen hrozný trouba,

z vlastního že popudu

lásce uďál’s ostudu.