Měsíc po bouři.

Kdo, přírodo, rozrývá tvoje boky,

nového žití aby vrh’ tam símě?

Jak Herkul neseš klidně svoje břímě,

vždy pučí stromy a vždy vrou tvé toky.

Hrom duní z dálky jak vzdálené kroky...

Bůh neznámý snad přepad’ tě, když v zimě

jsi spala, zlekána teď zvedáš týmě,

na tvářích růží nach máš přehluboký.

Tak snil jsem. Jarní bouře přešla právě,

a černé stromy mokré deštěm zřely

v azurné nebe. Kdes pták hlučně zpíval.

A na západě rudé ve záplavě

stud země mřel a velký měsíc skvělý

na ňadrech země v slzách tvář svou skrýval.