MĚSÍC SVÍTÍ...

Měsíc svítí ke mně

v opuštěné komnaty, a temně, temně

rostou hodiny a dny. Čí zítřek bude, čí?

Odpovídá bílý, pospíchavý oblak: „Váš ne,

váš ne!“ Každý modlí se i ten, kdo neklečí,

ten, kdo nevěří i ten kdo nemiluje...

Měsíc svítí. Oblak v dálku pluje...

Jaké je tu ticho bolestné a strašné!

Měsíc svítí. Tentýž měsíc svítí

na zraněné pláně pokořené země,

tentýž měsíc svítí k tobě,

zděšen svítí k tobě, k tobě...

Jakou hrůzu žiješ, jakou bolest v době

těchže paprskův i téže chvíle!! Budeš míti,

budeš míti – srdce zase otevřené

pro veliké svaté nebe, jestliže se sklene

nad námi a nový život stvoří?

Ó jak hrůza hrdlo zoufanlivě škrtí!

Měsíc svítí, tentýž měsíc tobě,

mně a drahé zemi, horám, tichým pouštím, moři –

životu a smrti...