MĚSÍC V MLHÁCH.

Přes pole jdu, luka sirá.

Měsíc zavěšený v kruhy

třesoucí se, mléčné duhy

vyčítavě k zemi zírá –

Měl jsem také ženu, druhy –?

Pro polibek krásy chladný,

pro kyn její ruky vnadný

opouštěl jsem – pro slib zrádný.

Měsíc – mrtvý orloj země,

puklé hodiny, jež bohu

vypadly kdys na oblohu,

zajatce tvář šedá, mléčná – –

Láska ještě přijde ke mně,

teskně sladká, nekonečná –?

Kdosi nad propastí věčna,

zahalený v černém hávu,

nese na stříbrné míse

bledé luny sťatou hlavu.

Vzlykot v prsou potácí se.