Měsíc v mlze.

Z par noci vystoup plný měsíc žlutý,

je jako květ, jenž plave v kalné tůni,

květ polou svadlý, záhy utrhnutý

a odhozený, zloupen o svou vůni.

Ten hledí mlhou v ticho temných ulic,

kde kaluže si s jeho svitem hrají,

kde bloudí bída v koutů tmu se tulíc,

i světa zášť, jež v bláto zašlápla ji.

A měsíc mlhou hledí ve kraj pustý,

kde šumí řeka teskně do rákosí,

vrb holé proutí perlami kde rosí.

Slyš, teď jak vzdech když v bolu zachví ústy,

v proud něco padlo, voda zavřela se,

dál spějí vlny, – a je ticho zase.