Měsíc v zimě.

Jak černý, černý je, ponurý les

pod bílou střechou sněhu.

Ten měsíc se dívá se strany kdes

nad obrysy mlhavých břehů,

nad hrbolatou roklinou

se dívá mlhy průsmykem

a dolinou, bezhlasnou dolinou

je ztrnulým hrůzy výkřikem.

Po jeho modru se leskne sníh,

po jeho stínu se točí lesy,

po jeho hře smutné led potoků dých’,

běl mhy se jeho modra děsí,

po jeho hrůze mlčenlivé

se třeslice chřestivě hnuly

a oblaky letem jako divé

pryč od něho zděšeně pluly,

bezlistý v stráních úpěl keř,

ba celý kraj chtěl zaplakati.

Oh, já znám věci, osoby, zvěř,

jež musí smutky rozlívati.