MĚSÍC

Skly oken vláha mdlá paprsků mihla se,

do šedí soumraku se v hranol záře lila

a lesklou tapetou na bílém atlase

do stěny vetkané se měkce zajiskřila.

Jak verše z koranu, jež hoří v mešitách

na stěnách z arabesk, jsem píseň světla četl

o kraji podzimním, jenž v modrý šer se táh’

a sněhem osetý na bílé růže zkvetl.

Do zahrad bez vůní a křižovatky cest

jak záře opálů se v bledý příval slehly,

až v jíní roztříštil se řetěz modrých hvězd

a v stromů tmavý bronz ryl diamantů jehly.

Nad lesů černý žal jak měkký žeh se slil

a pršel v šumu měst na ozářené třídy

a v ztuhlých plochách vod se mrtvý zrcadlil

do ploten leštěné a načernalé slídy.

Po vlnách obzoru se kouřem mlhy klad’,

v šer hájů kvílících se zádumčivě stavil;

po šňůrách stříbrných se v cely vězňů krad’

a drátem třpytivým se v pruty mříží navil.

Do chrámů ztmavělých křišťálem oken plál,

na stupně oltářů střel stříbroskvoucí tepich

a v lampách zlacených se rozstřikl a tkal

v prstenech míhavých paprsků žhavý přepych.

Pak v zracích malířů a básníků se třás’,

svým světlem nemocným jim šlehal duší prismem

a bolem tušených a utajených krás

se chvěl jim po nervech dráždivým galvanismem.