Měsíc.

Jak brzo zmizel mi ráj! –

Ledva vykvetlo z pupenců,

Juž prchá mi lístko outlé,

Pryč prchá mi dál a dál.

Rychle se jmu ho prosit,

By přebyl tu ještě déle;

Než se usta polotevrou, –

Uplynul zrakům čilým.

Nač se anjeli hněváš,

Čím tě srdce mé uráží;

Tak že se zlobíš ty krásný,

Že vše rozmilé trháš?

Odpovíš libým hlasem:

Krásno jen ti půjčováno,

Svůj domov nemá ve nízku, –

Pojď za ním do výše, pojď!

Ach co ráda bych za ním

Létala, kde jest mu bydlet;

Já děva zbohá ze prachna!

Vzdyť nemám svatou peruť.

Ajta varito zlaté! –

Jest ti upno? – jak si zíráš,

Jest ti srdce, v srdci žalno? –

Pojď drahé, do lůna pojď.

Jest ti mistr nevděčen?

Zůstavil tě můj syrotku

Sem k lidům cizím samotna

Hoch čilý, pěvec lepý?

Struny ze světel tkané!

Jak ze vás řinou papršky,

Jak se volno dáte sáhat

Prstu křehku bázlivu!

Vejš je dílna vaše, vejš!

Hvězdami z nezemna čista

Cestily jste až ke sídlu

Jindy blažna, mutna teď.

Nehraly jste vítanou

Lonska léta matce jedné?

Laskavé v milostnu pěknu! –

Neznaly jste matku mou?

Ach měsíci kam velíš,

Kam ty blesky sem doházíš,

Prsty křížemi proplítáš? –

Znáš také strunou trhat?

Juž to rázněji zvučí;

Vejš polétají si hlásky,

Vejš donášejí myšlénku,

Vejš i srdce ouplné.

A přebuďte dél u nás!

Hláholi svatí nebeští,

Matky mé hlasem odíny; –

Neb mne vemte k ní s sebou! – –

O dobo přenáramná!

Cos dopustila v porobnu? – –

Ty jsi, ty jsi žehla žádost

Prsty na chvat ukvapíc. –

Posledním tahem stonáš,

Záhlasem tichým umíráš;

Nástroji drahý! – voláš mi:

Vráždkyně krutá, krutá! –

Praskot ohromný sluchem

Ještě bouřivě provívá;

Struny se kruží bolestí

Nesvatou rukou ve dví! –

Poznalo jsi srdce mé:

Krásno jen ti půjčováno,

Svůj domov nemá ve nízku,

Šlos za ním do výše, viť? –