Měsíc.

Co chce ta bledá maska tam,

jež okny ke mně se dívá?

Tak civí jako zrada a klam

a šilhá jakoby živa?

Můž’ jeden matný její svit

tak duši lidskou stížit,

ví ona, co jest mříti a žít,

a v záhad temno se hřížit?

Svět vyhaslý jest. A přec v něm

cos magického zbylo,

jež nechtíc mluví k duši všem,

snů pásmo z čehož se lilo.

Mne jedině můž’ smířit s ním,

při šalbě své tak je sladký,

já srovnal bych jej s prsem tvým,

jenž rovněž tak stříbrný, hladký,

jenž rovněž má tu magickou moc,

z níž nebe mé i peklo stkáno,

a svítí kouzelně v moji noc.

Ty směješ se? – Řekni jen: Ano!