Měsíc.

Ten stříbrný měsíc

to je kvítek čistý:

nejtajnějšími on

prochází se místy,

v noci sestupuje

se zelené hory

a děvčátkům kouká

oknem do komory.

Včera usnula jsem,

ňadra uvolněná,

vzbudím se, a měsíc

tichý jako pěna,

všecek zanícený

hledí okenečkem

a směje se na mne

švarným mládenečkem.

Oj, což jsem se lekla,

celá strachy třásla,

líce se mi rdělo,

duše ve mně hasla;

mněla jsem, že Míchal,

od souseda synek,

pod oknem mi šlape

vonný rozmarýnek.

Stříbrostkvoucí záře

do jizby se lila,

těsněj do podušky

jsem se zahalila:

na oči mi nechtěl

sletnouť sníček zlatý,

tolik polekal mne

měsíc nestydatý.

Vposled skočila jsem

plachým holoubátkem,

a zastřela okno

květovaným šátkem;

darmo skulinami

střílel po mně zrakem,

až pak pohněvaný

skryl se za oblakem.

Já pak do rána se

svému strachu smála,

nadarmo však měsíc

jsem si pohněvala:

kdykoli teď v noci

po Bezkydě kráčí,

na chaloupku naši

hněvivě se mračí.