Měsíc.

V mé okno, na květy, jež vonět počínají.

svit bledý měsíce jak lesklá prška pad,

těch květů lupeny se stříbrem býti zdají,

jež v žáru taveno chvít počíná se, plát,

svit bledý měsíce jak v jejich listy pad,

v mé okno, na květy, jež vonět počínají.

Ten měsíc růsť se zdá a příšerně sem svítí

jak rakev stříbrná, v níž dřímá umrlec,

a na níž dávno vše již vonné svadlo kvítí,

jež prosta nádhery, však hrůzně krásná přec,

ta rakev stříbrná, v níž dřímá umrlec,

a kterou měsíc je, jenž příšerně sem svítí.

A země pode mnou, ó země, moje matka,

ta parou vlnivou je hustě halena,

v níž světlo měsíce sta drobných perel natká,

vše v ni je ukryto, poušť, lada zelená,

v tu páru, země jíž je hustě halena,

ta země pode mnou, ó země, moje matka.

Ten měsíc příšerně a strnule dnes hoří

a země v hlubinách juž znikla zrakům mým....

Můj duch se v neznámo a visiony noří,

je pevně zahalen snů šatem modravým,

jak země v hlubinách, jež znikla zrakům mým,

když měsíc příšerně a strnule dnes hoří.

Ó země, s bohem buď, ty jase, lásko, sílo,

s tvých ňader živoucích jsem stržen na věky

až v luny kratery, kde mrazno je a bílo,

až v světy neznámé; v kraj cizí, daleký

s tvých ňader živoucích jsem stržen na věky,

ó země, matko má, ó jase, lásko, sílo!

Kde dřív mne matky klín a života ples hřály,

ty kraje zmizely a v klíně má mne chlad,

žár, život, nadšení, jas, vůně – vše je v dáli,

ó umřít nemohu a umřel bych tak rád,

vždyť všechno zmizelo a v klíně má mne chlad,

kde dřív mne matky klín a života ples hřály.

A v oněch kraterech, jež v dávných časech schladly,

já, mrtev za živa, tu ležím opuštěn,

já neznám naděje, žár jara neznám zmladlý,

sním dlouhý, bolestný a beznadějný sen,

že mrtev za živa, tu ležím opuštěn

v těch pustých kraterech, jež v dávných časech schladly,