MĚSÍC.

Po prohýřené noci

šel bledý měsíc spat,

Jitřenka svůdná marně

jej chtěla zdržovat.

Z obláčku růžového

kývala sladce: „Hej!

měsíčku mládenečku,

tak příliš nespěchej!

Čeká tě doma s bouří

tvá panímáma Zem,

na sklenku pěnivého

zajdi si ještě sem!“

Měsíček jen se otřás’,

protáhl obličej:

„Ne, nechci, moje zlatá,

dnes mi už pokoj dej!

Noc v krčmě u Vodnáře

jsem probil, žel, ó žel!

Své stříbro veškeré jsem

do větru rozházel.

Tam byli kamarádi, –

Perun je všechny sper! –

Falešné karty přines’

ten lotr Jupiter.

Žid Merkur s bradavicí,

Mars, hulán zarudlý,

ti očko se mnou hráli

a věru nezchudli!

Kde jaký tulák noční

po širém nebi byl,

ten přišel a ten hýřil

a za mé stříbro pil.

A zpívala nám k harfě

vyhaslá kometa,

hořící grog tam pila

babizna prokletá!

Buď s Bohem! Hlava bolí,

už blízko, blízko den,

po mléčné cestě domů

klopýtám unaven.

Vím, panímáma Země

už jde mi naproti,

to mračí se a chmouří

a hrom tam rachotí!“

Den svítal, hvězdy hasly.

Po bledé obloze

měsíček nevyspalý

klopýtal uboze.

A nešel ani domů,

za černé lesy šel,

v mateřídoušce kdes tam

den celý přeležel.