Měsíc

Teď měsíc, přítel zlatý,

si chodí po kraji.

A telegrafní dráty

doprovod zpívají.

To hudec jakýs hraje skrytě,

jen zorničkami zraků svítě,

na housle, housličky...

Na housle rozněžněné

písničku mollovou.

Víš, co se hlavou žene

a jaké vyplovou

ti obrazy v tvé ztichlé hlavě,

když housle, housle naříkavě

ti píseň zpívají?

Teď s tebe spadá, spadá

kalná a tvrdá tíž.

Tvá duše znovu mladá

a znovu zachytíš

květ nejsladší, jenž vykvétá ti

tak u cesty, hle, na úvrati

sladký a vonící –

Jsi mladý, silný, svěží

a je ti dvacet jar.

Zem před tvým zrakem leží,

má všecko jas a tvar,

zas tvoje srdce buší prudce,

máš horké srdce, horké ruce

a horké myšlenky –

Jsi podoben tak reku,

jenž světa dobývá

a do mořského vzteku

si píseň zazpívá,

jenž v pralesy jde, do neznáma

a jemuž všecko radost sama,

tvůrčí a odvážná –

A telegrafní dráty

ti hudou modrou tmou –

jsou struny rozepjaty

i celou duší tvou –

to hudec hraje – skrytě, skrytě,

a ještě jednou omámí tě

steskem a toužením –