MĚSÍČEK.

Ai líbý větérku,

Co spěješ tak rychle

Přes luka květnatá?

Proč skláníš peřestých

Květinek hlavičku?

Proč pěníš potůčka

Stříbroleskné vlnky?

Proč modrého háje

Stromky krásné loupíš

A listí zanášíš,

S ními cestu kryješ?

Odpoví větérek:

Přes ty luka spěju

Přes luka květnatá

Rychlorychlým krokem,

Bych setřel slzičky

Ty jasné slzičky

Které v noci měsíc

Naplakal na kvítky

V temno temné noci

Bleďounký měsíček.

Kvítku hlavu skláním

Hlavičku peřestou,

Bych uzřel, zdaž v kvítkách

Nebydlí milenka

Překrásná měsíce,

Měsíce bledého.

Kol kolem ji hledám;

Hledám ji po hájích,

Hájích jasnomodrých,

Hledám ji po lesích

Lesích tmavočerných.

Však ji nenacházím.

Hledám též v potůčku,

Stříbrovlasé vlnky

Zdaž ji neschovali?

Často v bouři změněn

Bouři přestrašlivou

Hledám ji po moři,

Po hlubokém moři;

V nejhlubších hlubinách

Celé moře projdu

Celé moře zdvíhnu

Ji však nenalezám.

Všudy, všudy hledám

Kam oko měsíce

Měsíce bledého

Nikdy nedohledne.

Však ach! nikde ona.

Každé noci měsíc

Měsíček bleďounký

Nad horami vyjde,

Horami šedými.

Nová vždy náděje

Stkví se při východu

V obličeji jemu;

Čím však výše vstoupí

A ji nenalezá;

Tím vždy více bledne,

Ticho lká na kvítky,

Na kvítky peřesté

Jasné slzy pláče.

A tak od stvoření

Veškerého světa

Po oblacích bloudí

Oblacích stříbrných,

A milenku hledá.

Kolem něho plyne

Hvězd přejasné množství.

Každé noci kvítky

Kvítečka peřestá

Slzami porosí,

Slzami jasnými.

Však bolest veliká

Jeho když se zmocní

Obličej si zastře

Rouškou černočernou.

A tu všecko tmavá

Noc ta černočerná

Celý svět přikryje;

A pak vše s měsíčkem

S měsícem bleďounkým

Po celou noc truchlí.

Když však svou milenku

V noci nenalezne,

Tu se časně ráno

Za modrým lesíkem

Daleko, daleko

Do moře potápí.

A tak bloudit musí

Bleďounký měsíček

Od počatku světa

Světa veškerého,

Až ku konci světa

Světa veškerého;

Milénku však krásnou

Nikdy nenalezne.