MĚSÍCI.

Když v kadeř stromů spících

hvězd na sta napadlo,

ty vzplaneš, milujících

ohnivé zrcadlo.

Ty vzácný květe bílý,

z nějž básník ssaje dech,

kdy ptáci něhou spilí

vzdychají po sadech.

A jako na vše krásné

i na tě vyje pes,

ty záříš, lesk tvůj hasne

až v nekonečnu kdes.

Nad lidskou bídou žhavá

ty slzo z božských řas,

jež v noci roucha tmavá,

na věky skanula’s.