MĚSÍCI.

Spěl měsíc oblohou, jak vášní štvaná žena

a v mráčky halil se, jak ona do svých vlasů,

jak ona chvěl se, bledl ve svém jasu.

Spěl měsíc oblohou a siný svit lil na ni.

Já k němu v touze rozpínala ruce

a štvána, vášně stápěla se v muce.

Ó dobře vím to, luna že je ženou!

I ona marně ruce rozepíná,

však ňadra mrtva, náruč její siná.

Při svitu měsíce zřím nahé její tělo:

ač ňadra mrtva, tajnou vášní planou

a v žilách cítí rozkoš nepoznanou.

Ty hvězdo mrtvá, oblej záři sinou!

V dnech tvého svitu život hárá ve mně,

ty k ňadrům mrtvým tiskneš hlavu jemně.

Má hvězdo mrtvá, za tvých bílých nocí

ty hvězdy čítám, jež v tvé záři blednou,

když rozepneš k nim náruč svoji lednou!