MĚSÍCI.

Tak častokráte, sám kdy v noci bdím,

ty v okno moje skaneš stříbrem svým –

pláš na mém stole, na knih drahých řad

slz opálových liješ vodopád,

a milenčin kde obraz ve stínu,

tam plno stříbromodrých leknínů...

Ó, poutníče, já vidím vždy tě rád!

Ty's moje slzy sčítal tisíckrát,

ty's orlích snů a marných svědkem byl,

ty's jako úsměv sfér mě konejšil

a do mých vidin s hvězdných okrsků

ty's v harmonickém splýval paprsku...

Ty's čelo, bouře kol něchž letěla,

v svůj halil svit, jak v peruť anděla,

a slýchal srdce bíti v ňader stan,

jak zvon, jenž vichřicí je rozhoupán,

Ó, ty's jen slýchal orlích křídel tep,

kdy duch jak v žalář bušil jimi v leb,

kdy tisíckrát svou, vítěz, peruť vznes

a tisíckráte se zlomenou kles – –

A vlídně vždy tvůj zářný paprsek

jak z číše míru v duši moji stek

a edenského souzvuku vždy pln

se dotek nitra rozbouřených vln,

že píseň jejich zněla echem sfér – –

Přijď, poutníče – jsi vítán v podvečer!