MĚSÍCI.

Sta pěvců upřelo již k Tobě oko svoje,

a každý něco jiného tam zřel.

Tak jeden z nich o bílém květu pěl,

a druhý viděl tryskat křišťálové zdroje.

Zas jiný řek’, že’s krůpěj v žití trpké znoje,

že’s opál, který s trůnu Boha sjel,

že’s pozdrav z niv, kde kvete asfodel,

že’s oko, které hledí v tiché lidské boje.

Já v tobě zřím se světlo oné touhy chvíti,

před slunce paprskem jež do stínu se tiskne

neb zmírá již a bojí se zas znovu žíti.

Když slunce zapadne, tu vzplane ještě jednou,

jak zory první záře po obloze tryskne,

tu svity touhy zmírající opět blednou.