Měsíci.

Ty zářný květe, z ňader noci tmavé

jenž vzcházíš, paprskem svým v hruď mi sáhni,

Caesare noci, mroucího slyš Ave!

Poháre míru, k duši mé se nahni!

Sviť, luno bledá, v tmavé spící chaty,

jak prstem vil se dotkni čílka dětí;

na lože chudých rozlij paprsk zlatý,

ať mohou ti, kdo stůní, ozdravěti;

kdo v propasti běd na svém loži sedí,

když věčná sfinga k všem otázkám němá,

svým svitem veď jej, luno, k odpovědi,

ať slyší smír kol šumět perutěma!

Ty zářný květe, z ňader noci tmavé

jenž vzcházíš, paprskem svým v hruď mi sáhni,

Caesare noci, mroucího slyš Ave!

Poháre míru, k duši mé se nahni!

Kde zoufalec se klade na koleje,

svým paprskem strž duše osvěť jemu,

nit Ariadny z tůně beznaděje

mu podej zpátky k žití ztracenému;

kde v šeru lesa na svou oběť číhá

syn bídy, zahraj na taseném noži,

ať před ním ztracené se mládí míhá

a v srdci vzplá mu mrtvá láska boží!

Ty zářný květe, z ňader noci tmavé

jenž vzcházíš, paprskem svým v hruď mi sáhni,

Caesare noci, mroucího slyš Ave!

Poháre míru, k duši mé se nahni!

Kde mladé děvče prodává ctnost z hladu,

skaň na hrdlo jí i prs obnažený,

vrať sny jí dětství, nad propastí pádu

jí ukaž matky důstojnost a ženy;

kde básník upírá mdlé k hvězdám zraky

za krůpěj krásy hotov dát své žití,

rci září svou: Má země krásy taky

a lepší dobrým je než velkým býti!

Ty zářný květe, z ňader noci tmavé

jenž vzcházíš, paprskem svým v hruď mi sáhni,

Caesare noci, mroucího slyš Ave!

Poháre míru, k duši mé se nahni!

Kde v lásce však se šťastní objímají,

kde našla ústa, po čem duše práhla,

kde ku ráji se dvéře otvírají,

kde rozkoší se hrdla těžce stáhla;

kde umělec svůj idól objal cele,

a Pygmalionu kde ožil kámen,

tam pod zvon mračna, jež se zvedá stmělé,

skryj kvetoucí svůj liliový plamen!

Ty zářný květe, z ňader noci tmavé

jenž vzcházíš, paprskem svým v hruď mi sáhni,

Caesare noci, mroucího slyš Ave!

Poháre míru, k duši mé se nahni!