Měsíční besedy

Žije ještě starý loutkář,

žije starý komediant?

Jistě je jak Metusalém,

hubený a rozsochatý,

s bohatýrským šedým knírem,

dětských roků kouzelník – –

Krčma nízká, očazená

zachvívá se dětským křikem,

na lavicích v stínech sedí

synci ježatí a bosí,

Františ, Vojta, Floryš, Jindra;

děvuchy se rozvrtěly,

plavé copky míhají se,

to je Nežka, Fanka, Milka,

vypiskují, hádají se –

i ta lampa s černých trámů

vesele se kymácí –

Ale v koutě šeré krčmy

tajemství je velké skryto

...zvonek zvoní, jizba tichne,

ještě Ruda potahuje

světlovlasou Maryču –

a už světlo blýskne z kouta,

opona se vyhrnuje,

obdélník se rozzařuje,

vidíš pokoj malovaný –

ani rechtor nemá taký –

a v něm chodí napřímený,

divné věci slavně hlásá

čarodějný doktor Faust –

Na sto dětských očí svítí,

vpilo se už v světlou plochu,

nyní veselý smích tryskne,

ach, to skáče po jevišti

rozpustilý, švitořivý

v rudých šatech Kašpárek –

a teď ticho – zarachotí

z dálky hrom... a tenký hvizd...

dech se úží, srdce bije...

s Faustem hlomozně se smlouvá

chundelatý Mefisto...

Po týdny jsem v očích nosil

Mefista a čaroděje,

plnou hlavu měl jsem postav,

volaly a lákaly mne,

hlučely a vtipkovaly –

ach, to byla mluva jiná,

než jak doma mluvili jsme,

vznešená a ozdobená,

tajemná a hrdinská –

Ach, mít znovu osm roků,

sedět v krčmě začernalé,

poslouchat ty staré zvěsti,

jak se třesou se rtů loutek,

splynout s nimi v jeden proud...

Ale loutky nezradily.

Za noci, když měsíc hoří

(stejný, jak se díval kdysi

do skrčené chalupy),

na měsíční chvějné přízi

figurky se znovu zjeví:

Kašpárek se bujně houpá,

metá rychlé kotrmelce,

zarachotí černý ďas,

krásná panna Dišperanda

přejde v šatech z organtýnu,

usmívá se malým rtíkem,

Škrhola se s holí klátí,

zpupně nadýmá se Franc,

ale nejdéle se dívá

za noci, když usnout nelze,

do mých pochyb, do mých tužeb

čarodějný doktor Faust...

Filosofe, mistře Fauste,

zestárli jsme asi oba,

ani ty jsi neobjevil

vzácný kámen mudrců,

života se propast šklebí

stále mlčky, ironicky,

nerozřeší bědný člověk

bolestného tajemství –

Filosofe, mistře Fauste,

až zas přijdeš na besedy,

zabruč slavné zaklínání

„hokus pokus filosofus“,

snad přec tryskne z černé skály

zázračná ta voda živá –

posaď mne v té noční chvíli

na svůj čarodějný plášť –

poletíme širým světem,

tam jsou dole města, lesy,

tam se kroutí Ondřejnice,

tam kdes byla stará krčma,

kde jsem viděl zápas tvůj,

zastavme se aspoň chvíli,

zmizí roků čtyřicet –

zase sedí Františ, Nežka,

bosí synci s děvuchami,

zvonek cinkne, rozevře se

malovaná opona,

oči hoří, srdce bije

a ty slavnou řečí kouzlíš

vyvanutý velký sen...