MĚSÍČNÍ NÁLADA.

Hvězd mříží luny siná tvář

zelené vlny lije zvolna,

co zem, jež stopena v tu zář,

je bledá jak nevěsta bolná.

A kraj je zcela ponořen

v to divné světlo fosforové

a písní mojich teskný sten

teď po zelených vlnách plove.

To miasmy hořící tmou,

dech morfia to plane bílý.

Smrtelně bledé květy jsou,

to snad jen kostry růží zbyly.

A jako mlha zelená

to nad zrcadlem vod se chvěje...

Slavíka píseň šílená

lká, jásá, sténá a se směje.

A utrápená nervosou

má duše v světlo to se noří,

zněj, jásej, vylkej duši svou

v safírů rozpuštěných moři.