MĚSÍČNÍ NOC

Paprsek bílý víčka protíná,

jak s hůry ke mně splývá jasnou prouhou;

šíp vzpomínek se v srdce zatíná,

jež najednou se plní zase touhou.

Zas voní země, jako voněla,

když srdce samo jedním z květů bylo,

zas svítí moje cesta do běla,

jak měsíční ji světlo prosvětlilo,

když kouzlem propadlo se do houští,

kde chladná rosa teplo rozpouští,

jež zbylo z dne. Zas světím půlnoc tu

tak pohansky, jak žhavá poledne,

a ponořena v její temnotu

se chvěji. Chvěji se. Hlas vzpomínek

tak zpřítomněl, že není minula.

Je všechno blízké, léta zhynula,

však chvíle žijí. Žijí chvíle mé,

okamžik, z přadena snů utkaný,

slib bílých dálek, na zem seslaný,

by pohled mi a slova připomněl.

Kdo tak se díval do snů očí mých?

Zda pohledem mně všechno pověděl,

co zlíbat lze jen se rtů zavřených? –

Ten bílý pel na cestách tajemných,

jenž plnil moje sny a náruč mou,

ta něha očí, smrtí zastřených,

jež, otevřeny, hasly přede mnou,

dnes opět hledí na mne jasnou tmou,

paprskem bílým, nocí tajemnou.