MĚSÍČNÍ RŮŽE

Usnuli lidé a město spí

v hlubinách svého tajemství.

Nenávist, touha i pýcha

jedněmi ústy dýchá,

spánek je nejhlubší bratrství.

Na loži nemocný umírá;

co nikdy neobjal, objímá,

do jeho očí padá tma.

Švadlenka v podkrovní světnici

vzdech jeho slyšela,

a nejsladčí růži, jež v srdci ji vzkvetla,

stříbrnou nítí měsíčního světla

doprostřed nebes vyšila.

Měsíční růže

rozvila pod dechem smutného muže,

v stříbrných lístcích ukryl tvář.

Nemocný naposled o lásce snil

a milenku v růži políbil.

Nocí šla veliká, slavná zář.

Žena, jež děťátko kolébala,

na svadlá ňadra si růži dala:

– Spi, dceruško má, spi,

láska je kruté tajemství.

Tělo mi zloupila, nezabila,

srdce mi ranila, z ran mých žila,

spi, děťátko, spi,

v tobě spí má krásná slova,

v tobě líbat budu znova,

láska je kruté tajemství –

Noc dechem touhy se rozechvěla,

mrtvý se tiše usmívá,

dvě zmučená srdce a marná těla

měsíční růže přikrývá.

A nad spícím městem zní

píseň lásky a loučení.