MĚŠŤAČKA

Soše se podobá. Nic křehkého tu není

z panenky feudální, napudrované.

Solidních věcí měšťák především si cení.

Dech silné přírody tě náhle ovane.

Leč její příroda je domácí a tučná

a krotce zardělá jak zralé ovoce;

sousedi říkají, že bývá někdy hlučná,

a její milenci, že líbá divoce.

Na Hlavní ulici se tout le monde jí baví,

když jako dreadnought pluje třídou polední,

velebná ňadra nesouc nohy pevně staví

o stehnech olympských po slunném dláždění.

Je hezká nebo krásná? Smědá nebo plavá?

Toť celkem lhostejno. Je monumentální,

dovede chovati se, zdá se zcela zdravá

a toalety, šperky nemá banální.

Toť žena fabrikanta, rady nebo kupce,

ornament kanceláře nebo titulu,

reklamní tabule a pyšná chlouba trubce,

poselství měšťákovo do vestibulu.

Srdce v ní nehledej, jen mechaniku svalu,

cítění bez citu a mysl bez ducha,

jež nejraděj se dívá do zrcadel sálů,

kde filantropie se jako ropucha

nadouvá.

Ó černý dělníče,

ty, jehož mysl necouvá

a jehož svaly v ocel ztuhly,

že kuješ železo a kopeš uhlí

a živíš jejich lenost pro chtíče,

sám zdravě žádostiv

po boku ženy ustarané,

vrasčité, vysáté

zříš provokaci tu, ten masa div,

jejž vykrmils pro pány proklínané,

Ó revoluční černý pařáte,

jak bělost ta v tvém objetí by zrudla

a socha ta se rozetřásla divě,

jak měšťačka by před tvým zrakem zchudla

a zasténala možná žádostivě,

až s úsměvem bys odcházel

a soucit už jen pro ni měl.