MĚSTEČKO V HORÁCH

Teskná cesta mojich smyslů vyvádí mne nazpátky

za hranice odeznělé, přešumělé pohádky,

o místech, jež vyznačují nejčistší kout na zemi,

osídlený ne už lidmi, jenom jejich dušemi.

O místech, jež moje oči tak jak v dětství uzřely,

o lidech, již dávno, tiše, tak jak svíce shořeli.

O kostelích, božích mukách, křivolakých ulicích,

o jarech i černých bouřích od hor se sem valících.

O tom, co k nám tiše stihlo v matné spleti dějinné,

co sic dýše ještě živo, rovněž ale zahyne.

Moje oči stářím prázdné jemných darů nabyly

chápat věci dneska zřené s abstraktními rozdíly,

jak by byly tehdáž zřeny pod vodami minula,

vyhledávat na nich světla s věčností už splynulá,

jímat záchvěvy už zhaslé bez těžkého úsilí

všech duchů, již v minulosti o budoucnost prosili.

Je to všecko jako plavba ve hlubokém podsvětí,

kde lze tvary sice chápat, nelze jich však viděti.

Je to kontakt pavučinný s pradávnými dobami,

pocit stínu prostřeného neodlučně za námi...

Náměstí zřím krabatit se v čtyrhran domů sychravý,

jejichž okna západ slunce letmo jenom pozdraví,

farní chrám, jenž pro vír ducha není dosti prostranný,

kde se vzdává srdce města do nejvyšší ochrany.

V druhém konci chrlič kašny plný chladné svěžesti,

jako by šum vnitrozemní v lidskou řeč chtěl převésti,

zvoní, puká bez přestání, nikdy mdlý a znavený,

tajně štván a skrytě sílen hlubokými prameny.

U té kašny když už soumrak jako mnich jde po kraji,

ženy duše nepřezpytné vyznání svá šeptají.

Splývá to v šum odtažitý – ševel vod a ševel úst,

touhy jako sladké stromy do tmy se tu zdají růst.

Sedí lidé v sebe skleslí na zápraží domovů,

muž tu sdílí strast své ženy, žena starost mužovu.

Den vystřídá stanoviště s nocí, stouplou do rosy,

všecky, již tu těžce žijí, tiše, smírně odprosí

za všecko, čím snad je zranil, za vše, v čem byl nevěrný.

Rozpuknou se v temno ulic blikotavé lucerny.

Usnou lidé v komorách svých, ani hlásný neruší,

jsouce zvadlí po zevnějšku jako zvadlí na duši.

Stará kaple Matky boží z nadobzoří vyniká,

noc pokryla spravedlivé, jako kryje hříšníka.

Šumný hřbitov kolem kaple, kam se život propadá,

tkví jak spáči zadýchaná Getsemanská zahrada.