MĚSTEČKO.

Městečko na skalním ostrohu

tak civí v modrou oblohu

a nad ním rozpadlý mlčí hrad.

Dole se směsice řemesel kupí

a z parkánů vlaje čerstvý chlad,

jak shrbeno nad náměstím visí,

tož přízrak rozhlodaný a lysý,

hle, rozbité hnízdo to supí.

Svým zdrobnělým životem městečko dýchá

a večer uplývá přes ně zticha...

A vidíš, jak blíže jdeš,

hned kápí loupežnickou se zdá ti věž

a pod ní zeď špinavá, zbojníka krk, jenž šestistaletý

jak z Máchy má kol sebe tristní amulety.

Tak s nejvyšších shýbá se míst,

že čekáš, prst zdvihne-Ii obří k cimbuří zubům,

vše na míle smete ten hvizd.

Než, veselé dole se hemží domky

jak narostlé k sobě skupiny drůz,

jsou na slunci kuřata přitisklá k sobě

a jakoby procitlá z hrůz

zří na zakrslé před sebou stromky,

jež ovocem letním zatěžkány

se nachylují nad parkány;

a starosvětským ruchem

tu perlík zní, hoblík tu supí sluchem...

A řemesel stružky jak přítokem tekly,

jen zavolal-li rytíř a pán,

tu přirostly domky, až pod hrad klekly,

jak hroznu zrna se všech stran.

Hle, kovárna. Kovář ramenatý

je od sazí černý. A rozkročen křivě,

očima bělmem zakoulel nedůvěřivě,

zdvih’ kopyto koně. A spálený roh

hned po koutech náměstí porozvátý

jsi s vůní květin vdýchnout moh’.

Tu komický domek ti do cesty běží,

jak vrabčí hnízdo když se ježí;

z něj vyhléd’ mužík a hlavu hned schoval

a jak by cosi do sebe vzkřik’,

kraj kůže co knejpem přikrajoval,

a do podšvů zabušil, cholerik.

A jak se tak propad’ v svém hnízdě u verpánku,

hned krejčí se objevil, z vedlejšího stánku

hle, důstojně vyšel a bradku v hrsti

s povážlivými gesty tisk’,

zdravil a vážně zahovořil

a o světě soudy jak si stvořil

je udat hned chtěl, by sám měl zisk

vyzvídkou, dnů co as přinese hra

a těhotný čas čím snad pouzrá.

A co tak hovorný byl a sdílný,

zněl hoblík z truhlářovy dílny.

A že tak spěchal soumrakem,

ty usoudil jsi, rakev robí,

hrob nový přidružil se v hroby,

by kvést moh’ věčna zázrakem.

A dužiny bednář jak venku sbíjel,

se spraveným vozem jak ze dvorka kolář vyjel,

teď feniklu vůně z chlebů zavála.

To pekař bochník po bochníku

vynášel z pece, ze světlíku

co záplava rudá sálala. –

A byl jíž večer. Nad městečkem

se drobné hvězdy rozstříbrněly

a k osvětleným domkům pěly

svatvečer zvonů slavnostních.

Teď stádo, podrážděno střečkem

jak úprkem se hnalo; vrata

čumáky otevřít si chvátá

a bučí touhou po jeslích...

Leč městečko nejkrásnější přec bude,

až chumle krojů, bílé a žluté a rudé

se pod štíhlou chrámu zvonicí

vyrojí zítra, venkovem vonící,

až v neděli vystrojeny

tu řemeslníčků přejdou ženy,

a pěkné jich dcerky, jichž bílému pelu

svěc kaštanů podoben křehký třpyt,

žár léta plný, včel zabzučí roje

a do dálek bude zlatem obzor zpit,

zas rozzpívají se dnů zašlých kroje

tam po schodech příkrých ke kostelu,

že zbožně se zadumáš,

jak ve chrám se valí a vlní a na slunci hoří

z nevinné běli a z ohnivých barev Otčenáš...