MESTEK DE PODSKAL.

Že máme velikých mužů dost,

po světě známo je všady,

i že nás zapsali v minulost

uměním, vědou i hrady.

Komenský, Král Jiří z Poděbrad,

Hus, Žižka, z Veleslavína,

mužové holých i velkých brad,

ctitelé vody i vína.

Koniáš, Milota, Lomnický,

Dedera, Vojtěch i z Pálče,

plný jich máme vrch Blanický

i hrobku na blízku Malče.

Tyrš, Manes, Smetana, Němcová

také se zapsali jaksi

a tak bych – tvrdím to do slova –

moh’ tahat Genie z kapsy.

Ale, že touha má jinam plá

a že jsem doby své synem,

opouštím minulost docela,

jež pouhým přítomna stínem.

Vždyť máme erbovní patrony,

až je to jediná radost,

moderní pány a barony,

již příští učiní zadost.

Sternberg pouhou je chamradí,

výplodem okurek, švestek,

jak se jen slovíčkem prozradí

můj rytíř de Podskal Mestek.

Jako kdys don Quichote, po světě

de Podskal Mestek se blýská

a jeho cest smutné obětě

má každé město i víska.

Své Prahy on slávu nese v dál

po moři, vzduchem i souší,

až přišel v domácí rmutný kal

a svoje štěstí v něm zkouší.

Kdo moudrý skromný je, proto jen

skryl se až v nejzazším traktu,

Ilonu zvedá tam, vzdušný sen,

a blechy hopkují v taktu.

Vlasatý mužík hřeb zlatý je,

na nějž se hlupáci věsí –

Mesteku de Podskal: Adie,

s tebou jsou bozi i běsi!