MĚSTO MLUVÍ...

Spěch závratný... Město mluví,

jak večerem zvolna se šeří...

Cos povídá, šeptá, cos radí...

Kdos věří. Kdos neuvěří...

A mluví... Tak nápadně kreslí

do mlhy své bizarní štíty,

lví hlavy, jež tolik se šklebí,

že do plátů vrat jsou vbity...

K té dámě tam s veselou tváří,

k té nestoudné, bídné zpola,

do tance, do tance, do tance,

do tance věčného volá...

Cos k pariu, k žebráku mluví,

jenž miluje s věčným hladem:

o smrti, o smrti, o smrti

máš psáno na čele mladém...

A tomu, jenž vášní shořel,

smrt na loži očekává:

o ženě, o ženě, o ženě

zní ulic vzdálená vřava...

A k poběhlici, jež vyšla

v křiklavém na trh šatě:

Dny hladu, dny bídy noc lásky

nahradí vrchovatě...

Z tmy k vyžilé, ztýrané ženě

hluk vřeští a smějí se masky:

dny práce, dny práce, dny práce

proč nedáváš za noci lásky?

Tak dětinsky pohádkový

svit večera lichotí se:

Jsou tajemství, tajemství hluboká,

jichž duše nedozví se...

A k Duchu, jenž bouří a trpí

pod nevidných nárazů dlátem:

Buď hlavou revoluční,

jež prosmýkána blátem...

A ke mně: soud čeká, soud čeká,

dny pochyb po marné práci.

Vlasť malá a trpko v ní žíti...

Tu nezíská nikdo, jen ztrácí...