MĚSTO POD RADHOŠTĚM

Já mám Frenštát tuze rád:

neměl by se jmenovat

městem u tří děvuch snad?

Každá kvete lelují,

pověz, jak se jmenují?

Lomná život nespíná,

letí jako bystřina,

než ji chytí Lubina.

Třetí? – Jak bych řekl rád:

Bystrá! – Ale překřtívat

nelze, – to jen literát

od Západu trefí snad.

A tož Bystré – jak mu pad

název kmene na kabát.

V létě jedna šumnější

druhé: hladí, konejší,

jak je slyšíš zavolat,

nedovedeš odolat.

Již tě vezmou – blaze ti! –

čisté vlny v objetí.

Zamračenou hlavu zved’

až do mraků Radhošť-děd.

Den-li jasný a suchý,

hledí na tři děvuchy,

jimž v úpatí život dal:

Leťte, děti, s hor i skal

do roviny mimo kleč

a frenštatsku držte řeč!

Krátká, sladká, půvabná

a jak atlas hedvábná:

v předposlední slabice

zvoní přízvuk. – (Babice,

děvucha, šuhaj i kmet

mluví tak od věčných let.)

Komu protivný by byl,

vari od nás na sto mil!

Kmen ten akcent neprodá:

to je barva národa!

Všecko patří v jeden kruh

jako Otec, Syn a Duch:

tři děvuchy, Radhošť-děd

a řeč kmene jako med!

Do Frenštata pospěšte,

trojicí se potěšte;

ta vás bozká v líce hned:

tři děvuchy, Radhošť-děd

a řeč kmene jako med!