MĚSTO V MLHÁCH.

Již dojíždíme. Za chvíli

vlak továrnickou projde čtvrtí,

a čpavým kouřem zakvílí

hlas píšťaly. Stroj, jenž si drtí

mlhami cestu, zastaví!

Den ospalý jest. Unaveně

mží řídkým deštěm na mou tvář

podzimní sprška míň a méně,

a svítilen jen matná zář

mne vítá v pustém perronu.

To jitra jsou, kde ztraceno je

vše minulé a základ s tím

pro příští život, příští boje...

a všecko je zas zbytečným,

co srdcem kdysi bouřilo...

Zde není místa pro nadšení,

jen vyjetou dál kráčet drahou,

za jeden peníz vše se cení,

i lež i pravda, s lepší snahou

si koketuje veřejnost!

A já, když kráčím bez opory,

dav naposled už s bohem snům,

teď cítím v srdci mizet vzdory,

jak stříkaly by morfium

v ně ruce, kterých nevidím...