MĚSTO.

Objalo mne horkými rameny, dlouze se mi v oči vpilo,

do sítí záludných mne uchvátilo,

měkce mne vábilo, lichotným hlasem,

postříkalo mne smíchem svým, oslepilo světel hýřivým jasem,

polibky mne popálilo –

já řekla mu přemožena: „Tvá jsem!“

Denně nově mne udivovalo: paláci nádhernými,

pomníky, divadly, chrámy, nábřežími,

širokým, záplavným ulic svých tokem,

kudy život vichřil a pádil a stoupal vpřed dobyvatelským krokem,

i zapadlými kouty a parky zamlklými,

kam snílci prchali života před útokem.

Když říjnové slunce hýřilo stobarvými šperky v parcích a sadech,

když sladce měkký stesk večerů rozteplil v ulicích důvěrný, fialový nádech,

když přituleni, bezpečni, o společném kroku

po dvou šli lidé, bok k boku,

zatím co v kavárnách, divadlech,

koncertních síních život se pěnil, šampaňským jiskřil a svítil,

a vlnobitím promenád vodopádem hlučným se řítil,

jak jsem se vrhala Městu do náruče,

bych ucítila, jak divoce tepna mu tluče.

A jeho smích za mnou letí, kamkoli noha má vkročí,

a jeho barvy a jeho zvuky,

a jeho radosti, hořké muky,

palčivě rudá zář jeho nesčetných očí

všude za mnou se točí,

závratí zpět mne volá do spleti ulic a tulivých parkových tiší,

kde vysoko šlehá jásavě hořící života plamen

a když se po kraji stmívá tak modře, tak zdlouha,

co se mne namučí

po jeho náruči

bolestná, hladová touha

a vím, nic mne neuzdraví, neutiší,

než objetí jeho ramen.