MĚSTO

Dnes divnou milenkou jsi roztouženou bylo,

z mlh jezu když se měsíc stříbřil, vlahý dech

bez rozvál stráněmi, když cosi promluvilo

z očí tvých velkých svítilen,

a samý tmavý kout a samý vzdech

tvým slábnul přísvitem okouzlen, vysílen...

Kdos nad tebou se zdvih’, však mluvou rapsodickou

míst, věží, budov. Smytá dávno krev

se mokvat zdála, mluvit řečí lidskou:

neusnu, neusnu, kde nepřítel.

A nad milenkou zbrojnoše krvavý zjev

se zdvihá, napůl její kat i napůl spasitel.

To v jaře cítím vždy, kdy stráně bělí v zpěvu

soumraku modravého v Městě tragickém,

když ulicemi peklo ruchů, křiků, řevů,

hřmí do vystlaných ulic popelem;

Milenka, Zbrojnoš, Kramář v klusu kakofonickém

vojenské trubky šílí třepetem a povelem.