MĚSTO.

Jde ticho náměstím a podloubími

a obletuje domy starobylé,

jak ve snu dávném křídly holubími

by vznášelo se ptačí hejno bílé,

jak spěchala by v rozšumění šatu

na tajnou schůzku přežádoucí děva

a kroky tlumila i v bouřném chvatu,

jímž žádost s krví do srdce se vlévá.

Květinový podvečer se k městu níží

a odpočívá na hedvábí stinném...

Tu kdesi v lásky přípitku se sblíží

po prvé rty a opojí se vínem.

Kamenné město stojí bez pohnutí,

jak před staletím mlčelivě stálo,

kdy v žudru šerém v sladkém obejmutí

žal milostný dvé srdcí vyplakalo.

Věž strážná rozhlíží se nad hradbami,

jichž kusy zbylé trčí pod nebesy.

Kostelních hodin hlas dí: „Pokoj s vámi!“

a vánkem přerván letí mezi lesy.

Ční v propast nebe věže zadumané,

jak věčný času pád by sledovaly,

dní světlo, které v nenávratno kane,

hlubokost nocí, jež se z hloubi valí.

Ctihodných rodů domy starodávné

v barokní pýše ze široka sedí

kol náměstí a ve vzpomínce slavné

na děje mrtvé do daleka hledí.

Ó kolik tady lidských pokolení

ve stínu domů šťastno sedávalo

a rostlo v pýše, síle, zápolení,

než dědictví své dnešku odevzdalo!

Kdo základy všech domů vykopával

a jabloněmi sady osazoval,

na staveništích zamyšlený stával,

sen příštích jar jak zrno v snu svém choval!

Jak jméno, promluvené do hlubiny,

jak oblak, unesený vichru dechem,

zapadl zástup dávný... Ale jiný

dědictví převzal. A jak tajným echem

odešlých časů byl by vyzývaný,

přísežným slovem připoutaný k dílu!

Zas’ žatvou štědrou voní staré lány

a zdar a krása odměňuje sílu...

Van z polí přilétá, jak rosa chladí,

hodina bije, dozní a již není.

Bez hnutí stojí domy... Věčné mládí

se směje v očích děv, lká v lásky snění.