MĚSTO.

V SOUMRAKU neznámého světla uzřel jsem město. A slunce,

zbledlé a zbavené záře, viselo nad ním,

nic více než hvězda uprostřed hvězd.

Tisíce věží vyrostlo k oblakům a věže zbořené dávno

se zdvihaly stíny. Nesčetné davy se valily k branám a z bran,

k neznámým slavnostem zvonily hudby, průvody kajících táhly,

vojska se vracela z bojišť, v železech kráčeli vězni,

a stíny, jež vystouply z hrobů, bloudily uprostřed davů

a hlas jejich mísil se do hlasu živých a vládl:

spojovali ruce neznámých, v polibky milenců padal jich úsměv,

kde mezi objetím prošli, ramena rozpjatá klesla,

a z jejich očí, nezavírajících se, teskných výčitkou viny,

svítila tajemná slunce a lila se ona záře,

jež topila Město a tisíce živých v své zádumčivé chvění.

I bloudil jsem samoten uprostřed množství, tep mého srdce

umíral v tepotu nesčetných srdcí živých i mrtvých

a magická vlna všech našemu dni zhaslých zraků

mi svítila v duši. A tam jsem tě potkal:

z tvého dechu mi zavála vůně mých nejhlubších samot,

otcovské země, etherných květů pod loubími teskného šera,

jež vyrostly v stříbrných deštích nočního nebe,

a v hlase tvém chvěly se hlasy, jež slýchal jsem z bloudících větrů

v praskotu svého ohně osamělého.