MĚSTO

Sen, opar večera, mi visí na sítnici

a je to skutečnost, v níž nejsem cizincem,

věž sladké jméno má a jako milující,

jenž z dálek přišel zpět, se vítám s klášternicí

a klekám před ženstvím a líbám roucha lem.

Šum ústí do zahrad a světlou mateřštinou,

v níž jaro umdlévá, se rozhoupává zvon;

jsou zlatá oblaka, jež za hranice plynou,

znám metropolí víc a nechci žádnou jinou,

to v tělo stoupám tvé, když vyjdu na balkon.

Je hlasů rozseto, je vůně po nábřeží

rok z roku milostněj a včera míň než dnes;

vzduch, věčný erotik, hrst květů v rukou, běží

a nedozpíván zpěv se line se sta věží,

tak lásky nedopit jak o půlnoci jez.