MĚSTO.

Nepřešla vůně kolem mne,

na kterou nevzal bych zřetel.

Stejně mi byly příjemné

růže i jetel.

Po květech směle sáhl jsem

a odpouštěla mi země;

slunce svým vlahým paprskem

stékalo ke mně.

Ležel jsem v prostřed ornice

a znal ji jako ti červi.

Byla to dobrá kondice

pro špatné nervy.

Na tom však málo záleží.

Lze časem přivyknout vinám.

Přede mnou leží nábřeží,

mám okno jinam.

Jakési teskné obrysy...

A člověk maně se vzpíná;

se srdcem rady neví si,

chybí mu hlína.

Ornice, kousek úvozu,

kde možno přivonět k zemi.

Zde bázeň z tajných úhozů

jde ulicemi.

Zapiati v temný havelok

tu lidé hledají štěstí.

Chodec je soupeř, člověk sok.

A srdce v pěsti.

Zdá se, že jinak zpívají

tu v noci na řece mlýny.

Jako když pod jez padají

zkameněliny.

A za dne těžko na prsou.

Objetí cosi zde vadí.

Koleje dráhy městem jdou

jak dlouzí hadi.

Cosi tu straší. Snad tu šla

jakási síla, vše vraždíc.

Člověk by výsk’, však vůle zla

naň hrozí z dlaždic.

Při tom je nebe plno hvězd

a k lesům únava láká,

kde čeká marně ratolest

na zobák ptáka.

Není ho. Nutno čekat dál.

A vesmír s úžasem kvapí.

Člověk by leccos objímal,

však vadí drápy.

Jakési hrozby podivné

tu strmí před ním jak Alpy.

Chtěl by mít rád, a odplivne.

Počítá skalpy.

A kdesi hnědá ornice

březnovým dechem už voní.

Tichá a čistá ornice – –

Jít po ní! Po ní!