Město.

V růžovém kraji,

kde rostou palmy,

v slunci se chvějí zelené vážky,

nad pestrým luhem nevinných tužeb

stávala kdysi chudičká chýše.

Stříbrné květy

zářily vůkol.

Výdechy travin voněly vzduchem,

nejčistší barvy zpívaly v nebi.

A v jejích oknech

leskl se večer, těhotný vzdechy,

krvavý západ planoucích srdcí,

který se díval do klidné jizby.

Ó, jasné noci, které se smály,

vidouce štěstí dvou dobrých duší!

Odpůldne klidná,

omdlelá touhou velikých vášní!

Z pohoří tmavých

přišli sem lidé,

skáceli lesy

a z pevných kmenů

vztýčili domy...

Stavěli stále

v horečném kvapu,

a práce rostla

pod jejich dlaní –

Má bílá duše!

Na tvojich stráních

vyrostly zámky a vzkvetly sady,

a velké město zvedá se nyní,

kde dříve stával chatrný domek. –

Má jasná duše!

Teď noříš střechy a věže chrámů

do modrých výšin,

nad pyšné jedle

a skalní hroty,

vznešená, krásná,

v paprscích slunce! –