MĚSTO

V malebném kraji

panenských hvozdů,

úrodných lánů,

v slunci, kde pějí duhoví ptáci

nad svěžím luhem bláhových tužeb,

dumala kdysi chaloupka prostá.

Závěje květů

hořely vůkol.

Kořenné vůně proudily vzduchem,

slnivé barvy tryskaly k nebi.

V chaloupky oknech

leskl se večer, těhotný vzdechy,

plamenný západ vznícených srdcí,

nahlížející do družné jizby.

Čarovná jitra, která se smála,

vidouce štěstí oddaných duší.

Odpůldne žárná,

naslouchající ozvěnám touhy. –

Z pohoří světa vnikli sem lidé;

zrubali hvozdy.

Z honosných jedlí, z velebných sosen,

z kamenů vážných

kouzlili domy.

Na skromných stráních

rozkvetly stavby, procitly sady;

hřmotící město pestří se nyní,

kde dříve snila chaloupka prostá –

Jasná má duše!

Zvedáš se mořem věží a bání

k blankytné výši,

v polibcích slunce.