Městská brána

Procházím-li pod úseky jejích kruhů,

zdá se mi pokaždé,

že smělec jakýs zlomil boží duhu

a postavil ji zde

k posměchu na pokraj města,

kde končí svobodná cesta,

která sem zbloudila z polí...

Straší tu, děsí a bolí...

Pahýly dvěma do země vrůstá – –

hrůzná je! – Tak jako oněmlá ústa...

Za ní jsou ulice, náměstí, sady...

A lidí všady

ještě mnohem víc,

než jich za dne sklonu

na volání zvonu

po vozových cestách chvátá do vesnic.

Šum hlasů zní, kol skřípění a hluk...

Zvířený prach, ne vůně pokosených luk,

do chřípí vetře se ti...

Jitra tu slunce krví neposvětí,

večera měsíc nepožehná...

Za noci vyjde žena-běhna,

již vyhnal chtíč a nebo hlad...

Děti se tu přes noc klekánice bojí –

netančí jim nikdy víly pod závoji,

nerozkvete z jara za chalupou sad...

A když venku hýří květen v plné slávě,

tady šedivo je, studeno a mdlo –

dlažba nedovolí vyrůst ani trávě –

pozdrav slunce vrací oken sklo...

V předu stojí brána v tvrdém rozkročení,

jak by chtěla říc’:

Vejděte sem všichni, kdož jste zatracení –

a nečekejte nic...

Bázlivě jdu vždycky – pomalu se blížím,

do daleka kraje zpátky se ohlížím,

a když jsem pod klenbou zborcených těch kruhů,

ptám se pokaždé:

který smělec ve vás zlomil boží duhu

a postavil ji zde? – – –