Městská idylla.

U chrámu, blíže zamlklé vždy fary,

kde bývával před dávnem hřbitov starý,

v kruh šerých domů stísněn park teď jest;

tam z jara šeřík modrý, bílý

svých květů vonné hrozny chýlí

nad mlatem tvrdým točících se cest.

A kolem stříbrného vodotrysku

tlum bledých dětí popelí se v písku

jak drobných trpaslíků hlučný sněm,

míč lítá, křik a smích jen zvoní,

tu s loutkou hra, tam hoch se honí

za zbloudilým až v město běláskem.

Hned jak se teplý večer šerem stmívá,

pár milenců sem tajně přicházívá,

jich slyšet šept i kradmo retů stisk;

cos důvěrně si stromy šumí

a v jejich záchvěvy a dumy,

jak chtěl by uspat, zpívá vodotrysk.

Pak chvatně loučí se dva stíny stmělé

a hrubé ruce podají si vřele,

když z blízkých kasáren vír bubnu zní

a městem prázdným všeho ruchu

se nese v tichém moři vzduchu

jen kolébavka vojska večerní...