Městský život.

Přemejšlel jsem, jak tak v hlavním městě

Pozůstávat může pořádek,

Kde nemůže býti bez hádek;

Kde tu stojí jeden druhému tak v cestě,

Kde se mate myšlének tam smíšenice.

Různí soky odporcovy záměry,

Jeví se tam Štěstěniny mezery,

Sem tam rozmanité pletenice.

Co ten chudne, onen zlato trží.

Co tak v blahu tento chumel drží?

Kázeň? – Neplodí ta utěšenost,

Jiná vnaditi je musí spokojenost.

Půlku lidstva svazkem kouzedlným

Ramenama obejmula láska;

Zmizí při ní každá nehod vrázka,

Chodí spokojení srdcem plným,

Co jim schází, když je kojí milost? –

Mladé ženstvo, cítíc v sobě čilost,

Baví v nadšení se poeticky;

Hledí stroje, na něm stále tvoří,

Poskakujíc vyniknouti hoří,

Zachovat se chtí vždy estheticky;

Jejich stroj jest ctný plod fantazie,

Jeví novost, jeví živou vnadnost,

Ve vyvádění i plynnost, snadnost;

Jest to v skutku pravá poezie!

Při tom divadlo též město baví,

Zprávy, jaké se kde věci děly,

Pravé zřídlo příhod pro novely,

O nich zvěstovač se neunaví.

Jinošstvo tu žije v obraznosti,

Vidí záři příští blaženosti.

Díl tam lidstva, an se na skloň chýlí,

V oddechu se při láhvici sílí,

Sahá po listinách, ty mu klevety

Světa jeví, při tom k bojům předměty;

Co jim schází? Má svou dýmku, pivko;

To jest jejich blaženosti sivko.

Jestli předce všechněm něco vadí,

Přirozenost sama mysl chladí.

Člověk tvor jest krotký, mnoho snese,

Ba i na tíž – na mamy též zvykne,

Které posléz vychvaluje v plese;

Trpí volně, když se čáka smikne.

Při tom jest tam, co jen srdce ráčí,

K dostání vše, ba i pošetilost;

Kdo si přeje jakou rozpustilost.

To si měšťák za nemálo páčí.

Tam jest možná žíti do povětří;

Málo se tam rozkošení šetří.

A tak roste vnadná harmonie,

Kdoby chtěl tu jaké tropit drye?