MĚSTU.

Tam nad stokem proradné Svratky, Svitavy,

kde věčně se válí v modravé dálavy

kouř černý a hustý, dusivě štiplavý;

kde slunce se mdle jen, bezmocně potácí,

jak dusí se zoufale, z ran svých krvácí,

je moderní město. V něm hřmící továrny

a sladovny, bouřlivě hlučné slevárny

a přádelny černé, koksovny, plynárny

s tou řadou svých krvavě rudých komínů,

jež s výsměchem, hrozbou hledí v mou krajinu.

Tam bratři mí bledí, vyzáblí dělníci

rok za rokem hynou po stu, tisíci.

Tam sehnutí těžce plic kusy plivají

v prach zvířených ulic, do bláta, na chodník.

Tam nad stokem nevěrné Svratky, Svitavy,

as v středu mé sladké, úsměvné Moravy,

je netvor, je upír, černý drak stohlavý,

je vražedná, krve mé chtivá litice,

jež staletí celá, rok co rok ve svých zdích

jen rdousí a vraždí bratří mých tisíce,

by žila a tyla svévolně z krve jich.

Tam podomek, pánem zvábený domovník,

tam hospodský, maličký kupec, živnostník,

jak dcera jich starý kroj, řeč svou odhodí.

Tam rada se pro postup lehce odrodí.

Tam hynou mi ubledlé služky, dělnice

jak na mostě páchnoucí Svratky jepice,

tam všichni s tím městem na vždycky splývají.

Tam pokaždé na podzim z černé radnice

se agentů zástup vyhrne v ulice,

by chytal mé děti na zlaté udice.

Tam pokaždé bídný, podvodný integrál

nám tisíce tisíců z počtu odčítal.

Tam eskamotérsky za noc jen jedinou

se z většiny stanem' bezmocnou menšinou.

Tam sraženi v řady jak dávní Spartani

u Thermopyl slavných, zbroceni, prokláni

se musíme marně, zoufale bít

o každé dítě své, pobočku tříd,

o zlekaný, zmatený, otuplý lid.

Tam ve vlastní zemi jsme bědní cizinci,

a vetřelci drzí, vyvrhel, zločinci,

jen otroci bohatých pánů a láj,

jen dobytek, pro nějž dobrá je stáj. – –

Tam v okolí Špilberku, v táhlém údolí,

hřbet opřený o hory, nohy u polí,

je obluda, hydra, jež lid můj napadla,

jež prostřela kolem hrozná svá chapadla,

je veliké město průmyslem bohaté

a pyšné a kruté, hnijící, proklaté.

Ó město, ty! Kolikrát vztek tvůj vylákal

z mých bledých úst zoufalý výkřik úžasu!

Ó, kolikrát zraněn tvou pýchou, tvrdostí,

jsem bezmocně lámal se ve své hrdosti,

a kolikrát zaúpěl, zalkal, zaplakal,

svým zoufalstvím zlomen a smrtelně bled!

Ó kolikrát vzdával se všech již nadějí,

a kolikrát podepřen novou nadějí

se k novému boji, těžkému zápasu

zas odvážně, na všechno odhodlán zved'!

Ó město, ty! Pokavad chceš být vítězem,

nás k vozům svým poutat řinčícím řetězem,

a na prsa klekat, kopí své zbrocené

nám pomalu vrážet do hrudi zborcené?

Ó město, ty! Slyš, jak kolem kol po kraji

se veliké, zjítřené vlny zdvíhají,

jak bouří a hučí, se divoce vzpínají...!

Ó město, ty násilné, vzpupné! Přijde den,

kdy tobě se z tvrdého hrdla vyrve sten,

kdy rozpuknou zdi se, svalí a rozdrobí

a pány tvé, krve mé lačné, pohrobí

v svých ssutinách na vždy! Ó město, přijde den...!